Stařec a moře

Sedla jsem si na terasu vesnické taverny. Byl to rohový domek, ležící na nábřežní kolonádě. Seminaristé ji nazvali „Žlutou hospůdkou“. Včera mě sem děvčata zavedla. Na jejich doporučení jsem si dala „musaku“, lilek zapékaný s kousky masa a brambor, se zeleninou a sýrem. Chutnala opravdu „parádně, jako koncert“. Přesto jsem pošilhávala po vedlejším talíři. Ta grilovaná ryba „cypura“, vypadala také lákavě. Dnes, po dopoledním seminárním programu, jsem hned přiběhla. Objednala jsem si i „retsinu“ – řecké pryskyřicové víno.

 

Podzim je tady. Po kolonádě občas prošel jeden, dva turisté v kraťasech a bundách. Silný, studený vítr mlátil do okna z průhledného plastu, rytmicky to rachotilo. Bůh větru chtěl zřejmě ukázat svou moc. Moře se vzbouřilo a vlny byly vysoké jako patrové domy. V řeckých mediích prý hlásili tsunami. Vítr táhnul ze všech stran, hrnul se z hor a od moře. Jako obří ruka smetl písek z pláže a vynesl jej do vzduchu. Platinově třpytivá zrníčka pak lítala všemi směry. Nebe přitom stále zářilo, bylo vysoké a modré. Ve slunečních paprscích šlehal vítr s pískem, tančili spolu od domu k domu, táhli se ulicemi. Lezli do úst, za límce, zanechávali na kolonádě jemné vlnky pouště.

Uprostřed toho pozoruhodného přírodního dění se naše česká skupina učila techniky dýchání. Zpěv ženských a mužských hlasů zanesl vítr až ke kostelíku z náměstí, „Ta naše písnička česká…“.

 

Bylo již po jedné, ale taverna byla ještě poloprázdná. Včerejší noc se asi protáhla a ráno se prodloužilo. U okna seděli dva milenci. Jako dvě hrdličky popíjeli z jedné sklenice. Z taverny vyšel stařec. Měl měďově snědou tvář, ošlehanou roky a sluncem. Jeho husté vlasy byly úplně bílé. Byl tu již včera. Seděl s dalšími muži na verandě, klábosili u kávy. Na náš řecký pozdrav kývnul hlavou, s mírným úsměvem. Teď jsem si všimla, že šel o holi, trochu kulhal. Bylo mu sedmdesát, nebo osmdesát let? Těžko říct, kolik. „Kaliméra!“ pozdravila jsem ho. Odpověděl zamumláním a pomalu zamířil ven. Náhle jako by si na něco vzpomněl, zastavil se. Stál u mého stolu. Opatrně se ohnul, asi mu něco spadlo? Řekla jsem si. Natáhl ruku a dlaní lehce přejel bujnou zelenou rostlinu. Pod okapem jich za sebou stálo několik truhlíků. Nechápala jsem, proč to dělal. Poté se narovnal a pomalu se odsunul ke starému fordu pick-up. Ani se ke mně neohlédl. V tu chvíli jsem ucítila nával známé vůně. Jemná a opojná. Lehce sladká vůně, mě obklopila jako květinový záhon. Byla to vůně bazalky. Vzpomněla jsem si na jeho pohyb, v rukou cosi mnul. Byly to čerstvé listy. Byla to pozornost. Tak malá, nenápadná, dokonce jsem si ji nemusela všimnout. Stařec mi ji věnoval s noblesní elegancí. Jako kdyby mi dal květinu. Nádherná vůně se rozplynula ve zpívajícím větru. Vznášela se kolem, rozprostírala se po terase, pomalu odplouvala dál k moři, do hor, ke slunci.

Starý ford byl volně pohozen u trávníku naproti taverně. Stařec seděl v prázdné kabině, vedle sedadla řidiče. Jeho pohled byl natočený k zuřícímu moři. Podřimoval.

 

Ryba chutnala výtečně. Byla jemně ochucena oreganem. Oregano je v řecké kuchyni velmi běžná bylinka. Pěstuje se i v Česku, říká se jí dobromysl. Oregano chutná lahodně, je to asi tím, že je tak jemné a laskavé?

Tělesnost bytí

Bhútánský lama, progresivní duchovní vůdce a významný filmový režisér, Dzongsar Khyentse Rinpoche (nar. 6.7.1961), je přitažlivý sympaťák. Jeden z nejkreativnějších a nejinspirativnějších buddhistických učitelů naší doby. Jeho učení vybízí ke zkoumání našich základních východisek a vžitých představ. Vyhledala jsem ho na Googlu, a kromě jeho knih a přednášek, hle, narazila jsem na kuriozitu o jeho přítelkyni, a ne jedné…

V posledních letech se mnoho píše a mluví, jak duchovní mistři překračují „tabu“ a „stávají se člověkem“. Legendární je šestý dalajlama tibetské buddhistické školy Gelug, Tsangyang Gyatso (1.3.1683 – ?). Narodil se do nejstarší větve tibetského buddhismu, školy Nyingma. Byl pověstný tím, že se často převlékal za laika a z paláce Potala chodil za děvčaty. Popíjel víno a psal poezii. Zanechal množství úchvatných milostných písní a veršů. Staly se velmi oblíbenou četbou v Tibetu i Číně na celá staletí.

Z jeho často citovaných veršů:

„Nejlépe se nepotkat, a tak se nezamilovat.

Nejlépe se nepoznat, a tak si nestýskat.

(překlad: autor)

Nebo:

„Tolik let uplynulo,

v  mých ranách žiješ stále,

zemi i nebe jsem odložil,

ne však tebe, nadále.

Tisíce hor, vod tisíce,

s nimi se loučit, náleží ti více.

(překlad: autor)

 

Vesmír je nekonečně otevřený prostor a nemá žádná tabu. Proto na začátku nebyla žádná přikázání. V průběhu tisíce let se buddhismus z mateřské Indie rozšířil do Asie. Různé školy vznikly v Tibetu, Mongolsku, Číně, Japonsku a v Koreji, dále v jihovýchodní Asii, Thajsku, Barmě a Bhútánu. Zachovalo se základní Buddhovo učení, postupně však vznikala i rozdílná pravidla.

V dnes nejvlivnější tibetské škole Gelug, tak zvané „žluté škole“, (její lámové nosí žlutou kapuci, říká se jim ganden), se klade důraz na trojí přikázání, na patero, osmero a desatero přikázání, včetně pravidla celibátu.

Nejstarší „červená škola“ Nyingma (podle červené kapuce lámů), legendárního šestého dalajlamy, nepovažuje dogmatická přikázání za stěžejní cestu k osvícení. Domnívá se, že prazákladem je čisté srdce. Klíčové je, aby se člověk sám zbavoval svých nedobrých zvyků a závislostí, svádějících k ubližování těm druhým. Alkohol například není ani dobrý, ani špatný, ale opilý člověk jedná nevědomě. A jednání z nevědomí bývá škodlivé.

Koneckonců přikázání je jen metodou, nikoliv cílem cesty. Sám Buddha celibát nevyžadoval. Vznikalo to z vlastní potřeby člověka, podle hraniční dispozice jeho tělesnosti. Lidé různých etnik a lokalit si stanovovali svá pravidla.

Například živočišné produkty, maso a tuk tvoří základ potravy tibetských pastvin. Je známé, že tamní duchovní, i Jeho svatost dalajláma, nevyloučili maso ze svého jídelníčku. Zákazem konzumace masa by lámové nejspíš umřeli hladem. V Indii se mniši živí žebráním. K jejich pravidlům patří po poledni už nejíst. Realita je taková, že je tam suché a horké podnebí a lidé velký přísun potravy nepotřebují. Navíc, kdyby se mniši zaměstnávali sháněním potravy, aby jedli třikrát denně, tak by jim na meditaci a učení asi nezbylo moc času.

Na čínském, japonském a korejském severu bývá v zimě velký mraz. Kdyby místní mniši jedli jen dvakrát denně, fyzicky by zimu těžko vydrželi, ublížilo by to jejich zdraví. Proto předkové upravili přikázání podle jejich tělesných možností.

Mnoho lidí věří v magickou moc mantry. Netuší přitom, že skutečná síla vychází z hlasových vibrací, které zklidní emoce a čistí mysl a srdce. Jen klidné srdce se dokáže napojit na vesmírné vibrace.

Letos v květnu jsem podnikla další cestu po čínských buddhistických horách. Musely se neustále řešit praktické věci, rezervace letenek, ubytování, včasný nástup do správného vlaku, výstup na správné stanici a tak dál, avšak cestování s tematickým zaměřením bylo tak zajímavé. Na lehátku nočního vlaku do hor Pěti vrcholů, stovky kilometrů na západ od Pekingu, mě napadlo, že opravdu jedu za svým vnitřním hlasem. Cesta hlasu je nejvyšší stupeň mého programu „Autoterapie hlasem“. Lidský hlas ztělesňuje zvuk a vibrace. Ukazuje náš potenciál. Hlas může vibrovat jen díky správnému dýchání. Správné dýchání potřebuje aktivizovat svaly, klouby, tělesné tekutiny a emoční prožívání.  Úkolem metody Autoterapie hlasem je tak především řešení naší tělesnosti.

Nejstarší čínská lékařská kniha, „Vnitřní kniha Žlutého císaře“ konstatuje, že veškeré nemoci mají kořeny v mysli. Zabýváme-li se déle či intenzívněji jistou myšlenkou, nesnadným úkolem, rozhodnutím, řešením situace a podobně, tento náročný proces vždy doprovází jistý emotivní stav, starost, úzkost, nebo strach, smutek a někdy zloba. Pokud zadržené emoce nedostanou včasný prostor k ventilování, projeví se celým rozsahem v tělesnosti. Tělesností mám na mysli fyzické tělo, včetně jeho kompletního vnímání. V buddhistických učeních se mluví o liou-čchen, „šesteru prachu“, liou-š´, „šesteru smyslů“ a liou-ken, „šesteru kořenů“.

Jsou to:

oči – vnitřní a vnější vidění,

uši – vnitřní a vnější sluch,

nos – čich, cit a cítění,

jazyk – chuť, prociťování,

fyzické tělo – hmat, dotek

a mysl.

V  své internetové poradně pro seminaristy dostávám hojné otázky. Nejvíce se týkají zdraví a emocí, které se vztahují téměř vždycky k sexualitě a tělesnosti. Psala mi jedna žena, že četla můj sloupek o lásce a sexualitě v časopisu „Píšete, že sex je v životě důležitý, ale já …“

Stejně jako přikázání, také sex je jednou z mnoha cest k tělesné pohodě. Rozladěné tělo je možné srovnat, pročesat, zprůchodnit k harmonii. Autoterapeutický trénink hlasem, tedy dechem dokáže divy.

„Uzlíček v mysli“ je třeba povolit a rozvázat tím, že realitu přijmeme. I když se to momentálně může zdát nepřijatelně. Duchovní učitel, mystik a filozof pocházející z Indie, mistr Osho, přikládal skutku přijetí velký význam.

„Totální přijetí je klíčem ke všem bránám. Je univerzálním, odemkne každé dveře. Jakmile něco přijmeš, začne v tobě okamžitě proces transformace a proměny. Konflikt a opozice zmizí. Už nebudeš polární, protikladný, během přijetí se staneš jednotou. Jsi celistvý.“
Dále uváděl, „Vášně jsou krásné, přijmeš-li je, promění se v milosrdenství, v lásku. Touha, jakmile je přijata, promění se v energii bez chtění. Tato energie je skrytá ve vášních, v touhách. Jakmile je přijmeš, uvolní se tvoje napětí, čistá energie se dostane navenek.“

„Láska není sezónní kytka. Potřebuje víceleté pěstování. Jen když vyroste zevnitř, přesáhne biologii a zplodí spiritualitu“ (Osho).

Opat Š´ Wan-sing, novodobý zakladatel čínského (čchan) zen-buddhistického kláštera v Kantonu, odpovídal na dotaz: „Mistře, může mnich milovat?“ otázkou: „Může někdo lidem pomáhat a přitom se sám bát lásky?“

Podle záznamů ze smolných knih (poznámka autora: historický termín pro úřední zápisy popravčích mistrů o mučení a popravách osob, podezřelých z hrdelních zločinů) 16. – 18. století, lidé tehdy mnohem víc vydrželi, i těžká mnoho denní mučení. Kdežto ve 21. století se člověk složí po sebemenším fyzickém šoku.

Co tedy pro naše tělo děláme? Kolik z denní činnosti věnujeme své tělesnosti? Vždyť jediné, co nám patří, je naše tělo. Jediné, co můžeme v životě ovlivnit, je naše tělesnost. Přijměme vědomě, co dáváme do svých úst, co si bereme do hlavy, nebo co z hlavy vypouštíme. Ale hlavně při tom věnujme pozornost svému dýchání.

 

 

 

Tvůj „klášter“

Dějí se podivné věci, rozbíjejí se hrnky, brýle, telefony, notebook… pak potkáš lásku svého srdce. Za pár let se rozvedeš. Tvůj usměv, tvoje dobrá nálada lezou občas někomu na nervy. Nejsou všichni vždy tak pozitivně naladěni jako ty. Takový je život. Jaký máme životní postoj, tak myslíme i vystupujeme. Naše tělo pak sklízí plody naší mysli. Láska hory přenáší, úsměv léčí. Tyto lidové moudrosti sdělují vskutku zákonitost čchi.

Čchi, životní energie, se točí v cyklech, vrací se jako bumerang

Před několika lety ohromila svět novinka. Čínští historici objevili prvotní verzi  „Tao-te-ťing“. Ano, je to „Kniha o tao a o ctnosti“. Znalcům východní filozofie není určitě cizí. Jde o podivuhodné dílo zakladatele taoistického učení mistra Lao-c´ho. V názvu objeveného vzácného dokumentu byl výraz „Te“ přehozen před „Tao“. Tedy, na začátku to byla „Te-tao ťing“, „Kniha o ctnosti a tao“. Změna pořadí mění prioritu: Aplikace Taa v životě je významnější než jeho poznání.

Tao v čínštině znamená cesta, ale není to obyčejná cesta. Tao je stav tady a teď. Odpovídá na otázku „proč žít“ nikoliv slovem, ale skutečným dějem. Kdekoliv, kdykoliv co řekneš, je to pravda. Co vidíš, je realita. Tao je princip bytí. Je v nás a mezi námi. Jsou to pravidla pohybu čchi. Pravidla, která řídí chod veškerenstva. Běh přírody, cirkulace v lidském těle, ve společnosti. Jsou zkušenosti, které nám předávají nejen guruové, ale také naši moudří předkové, babičky a dědečkové. Věděli, co je život. Tao nám předávají i naše děti, které nelžou.  Koneckonců každý neustále objevujeme své Tao. Fyzické pocity a emoce nás informují o reálném stavu těla a mysli.

Tvoje chování prozrazuje tvůj stav

Te je párová dvojce Taa. Tao jako princip nebes představuje neviditelný svět. Zatímco Te dává Tau formu a rámec. Díky Te se Tao zhmotní.

Pro čínské slovo Te nemáme jiný jazykový ekvivalent. Opisné slovo „ctnost“ je nutné doplnit interpretací. Tedy jaké vlastnosti Te náleží Matce Zemi? Jsou to laskavost, obětavost, pokora, moudrost a spolehlivost.

Lao-c´ ve své Knize Te-tao-ťing uvádí tři principy cesty k harmonii: Tao nebes, Tao země a Tao člověka.  „Tao je nebeský princip, představuje jangový princip, Te je jinový princip, představuje vlastnosti Matky Země. Člověk žije v souladu Taa a Te – principu Otce nebes a ctnosti Matky Země “

Taoistická medicína má v Číně velmi starou tradicí. Předchází dnešní čínské medicíně. Zabývá se pohybem čchi. Velkou pozornost věnuje lidskému vědomí. Zdůrazňuje vliv myšlení a hodnot na zdraví a kvalitu života. Pohyb energie, čchi v různých dynamických fázích se charakterizuje tak zvanými pěti elementy: dřevo, oheň, země, kov a voda. Jinovou energii je možné proměnit v jangovou a naopak. Energetické proudění v jednotlivých částech těla a vnitřních orgánech přirozeně vytváří životní rovnováhu. Když se tato rovnováha naruší, přijdou potíže. Energie ledvin se oslabí, nebo přebývá oheň, energie srdce. Následná řetězová reakce těla dopadne i na chování člověka. V případě oslabených ledvin si člověk nevěří. Při nad míře energie srdce je dotyčný stresovaný, prožívá nervozitu, hrozí mu dokonce syndrom vyhoření.

Řešením je změna vnitřního postoje

Ta ovlivní stav těla a kvalitu jeho prožívání. Přemíra energie jater a žlučníku se v chování projeví jako agrese. Zdravou vlastností pro tuto dvojici orgánů jsou laskavost a srdečnost. Pocit smutku pochází od plic. Dlouho potlačený smutek se projeví až jako zlost. Ten, kdo nám prokazuje obětavost a sounáležitost, melancholii nepodléhá. Ctnosti vesmíru a přírody jsou synonymem pozitivní energie: Laskavost (játra/žlučník), obětavost (plíce/tlusté střevo), pokora (srdce/osrdečník), moudrost (ledviny/močový měchýř) a spolehlivost (slezina/žaludek).  

Náš život, hmotný či mentální vytváří imaginární „klášter“. Platí tam psaná, ale také neviditelná pravidla. Žijeme v něm někdy ochotně, ale někdy toužíme po úniku. I když se to děje pouze v našem podvědomí. Když se věci rozbijí, vnímáme stav třesu a pohnutí. Je to následkem procesu, zmateností počínaje, zlostí a agresí konče. Zatímco šťastné setkání je obrazem ohně, výsledkem pokory – poctivé práce na sobě:

Harmonický tok dechu a čchi uvolní svalové napětí, také přemíru emocí. Dodává víru v těle. Což následně roztočí motor těla – ledvinovou čchi. Ta se pak napojí na srdeční procesy.

 

 

 

Osobní tón

Probudila jsem se, v uších mi zněla melodie. Po velké pracovní námaze mi pomáhá dlouhý spánek. Někdy prospím i dvacet hodin v kuse. Bylo sobotní ráno. Sluneční paprsky prosvitly záclonou. Z lesa zpívali ptáci.

Dech přírody v každém čase nabírá jiné tempo a dynamiku. Každý čas má svůj tón. Každé roční období zní jinak. Ranní červánky, večerní soumrak, levandulové pole v horkých dnech, podzimní lesy, zimní hory… každá krajina má svůj tón, který mění intenzitu. .

Kolikrát jsem obdivovala, jak krajinu dolaďuje příroda barvou. Kdo poznal čínskou přírodu, pochopí krásu tradiční čínské tušové malby. Jak se v ní snoubí jemnost s nezkrotnou divokostí. Fascinuje mě velebné pohoří Beskyd, romantický Český ráj, tajemná Šumava. Jsou originálem slavných malířských olejů. Každá země má svůj tón. Je to pulzující čchi mezi zemí a nebem. Rezonuje vzduchem a srdcem člověka. To je síla, která opojí tělo, zbaví napětí. Před dvěma tisíci lety zaslechl Konfucius hudbu ve státu Čchi. Byla natolik silná, že mu „zněla kolem sloupů v domě ještě tři dny“!

Tóny vibrující na podobné frekvenci k sobě ladí. Čchi vyhledává vlnu sobě rovnou. Lidé, kteří mají podobnou čchi, se vzájemně přitahují. Každé bytosti náleží její osobní tón. Osobní tón představuje dominantu celé osobnostní palety. Je hluboce skrytý v nitru, který zazní, když duše promluví.

Taoistická medicína je velmi stará léčebná tradice. Je předchůdcem dnešní čínské medicíny. Zabývá se nejen čchi, životní energií, také funkcí duší v lidském těle a v posmrtném životě člověka. Podle ní nosí člověk v těle „tři duše a sedm duchů“. Sedm duchů žije ve vnitřních orgánech, stará se o psychický stav a emocionální rozpoložení člověka. Tři duše se skrývají v játrech a tvoří duševní esenciální podstatu. Jsou jedna jangová a dvě jinové. Jangová duše představuje původní světelnou esenci, která se po smrti člověka vrátí k vesmírné jednotě. Jinové duše jsou emocionální složky. První jinová duše se stará o myšlení a chování, druhá neblahé návyky a závislosti, neřesti nebo intriky. Ovšem jin je možné proměnit v jang a jang v jin.

„Tři duše a sedm duchů“ tvoří kompletní duševní svět člověka. Rozezní se vždy jako jeden orchestr. Osobní tón v této symfonii zazáří jako první houslista. Ve smutném hráči převažují vnitřní temné jinové emoce. Jeho osobní tón zní bledě, temně nebo nezní vůbec. Ve šťastném hráči dominuje světelný esenciální tón. Člověk pak září optimismem a laskavostí. Těší se z každého konání.

Osobní tón, ať jangový nebo jinový, nelže. Tón jiných lidí nám nemusí vždycky hrát do not. Nejsme-li spolu naladěni, dokáže podráždit. Paradoxní je, že co nám na jiných nejvíce vadí, může být jejich nejvyšší kvalitou. Přišli jako zrcadlo, abychom se učili.

Znala jsem někoho. Přes varovné náznaky známých jsem mu důvěřovala. Protože jsem slyšela jeho vnitřní tón. Byl to bezelstný, dětský hlas. A tak to mezi námi, co do domlouvání i pocitu, fungovalo. V jedné slabé chvíli mě však přemohl názor jiných… A fluidum přestalo proudit. Najednou se změnila v osobu, za jakou jí zlý jazyk měl … Osobní tóny sebe či jiného vytváříme vlastní vírou. Ta se pak promění v naší realitu.

Osoby, kterým na nás záleží, se nám občas ozvou. Telefonem, e-mailem. Někdy se i nečekaně objeví. Někdy také, jako například mně, šeptají do ucha.

Píseň, která mě probudila, patřila jedné mé kamarádce. Neslyšela jsem ji zpívat, ale když se mi v uších začíná její melodie přehrávat, vím, že patří jen jí. Známe se pěknou řadu let. Nejen že je dobrá ve své profesi, je i pohostinná a skvělá kuchařka. Úchvatně vypráví vtipy.

„Víš, jaký je rozdíl mezi masochistou a sadistou? Masochista prosí: muč mě … Sadista krutě odpoví: …nebudu.“ Válely jsme se smíchy. Jako všechny kamarádky, i my jsme se svěřovaly s důvěrnostmi. Vždycky mě pobavil její „rituál“, když jsem se jí chystala s něčím svěřit, začala strašlivě zívat a říkala „Prosím tě, ty něco máš, viď, tak sem s tím.“ Během mnohaletého přátelství jsme se i párkrát „rozladily“. Následovaly chvíle mlčení.

Vztah je zahrada, ať jde o partnerství či přátelství. Copak láska není růže? Jednou se zapomene zalívat, začíná vadnout. Bez vůle a práce by žádný vztah nefungoval. Kdo chce prožívat dobrý vztah, musí se učit být trpělivým zahradníkem. Vyžaduje to někdy také iniciátora, který společné dílo opráší nebo (buď ze stínu nebo do stínu) poposune. V každém případě porozumění je jedinečným ladičem.

Slyším kamarádčinu píseň. Uvědomuji si, že za týden bude mít narozeniny. Zavolám jí. Zajdeme na kávu nebo spíše na víno? Zavolám jí hned.

Papírové vlaštovky

Malé dítě neví, k čemu jsou peníze. Dostane-li do ruky bankovku, roztrhá ji na kousky nebo rovnou strká do pusy, poté ji ještě znechuceně vyplivne a sáhne raději po dudlíku. Batolata se chovají poněkud jemněji, dokážou z barevného papíru skládat vlaštovku. Dospělí u toho vyděšeně křičí: „přestaň, přestaň, vždyť jsou to peníze!“

Peníze jsou pro svět dospělých nepostradatelné. Koupíte za ně rohlík, uhradíte činži, složenky, zaplatíte vzdělání, také si dovolíme velké auto a najdeme na trhu různá úžasná vybavení. Faktem je, že peníze potřebujeme, protože zajišťují naši reálnou existenci.

Na jednom večírku mě kamarádka představila svým přátelům, přitom nešetřila lichotivými slovy, jako inteligentní, úspěšná… Jeden podnikatel se mě zeptal:

„Kolik ročně vyděláváš?“ A já řekla nějaký souhrn.

„Tomu říkáte úspěch?“ Poznamenal s lehkým úšklebkem.

Že člověk nemusí mít víc, než potřebuje, jej nezajímalo. Nezajímá to spoustu lidí, protože peníze ovládají oficiální společnost, a tak se přirozeně staly oficiálním měřítkem úrovně lidské existence na tomto světě. Vznikly tím různé společenské vrstvy, VIP kluby, kam chodí lidé s příjmem nad jistou sumou.

Co je to podstatné u peněz? Jsou náhražkou hodnoty, oběživem. Zpočátku to byly mušličky, potom zlato, stříbro, dále kovové mince, pak papírové bankovky a šeková knížka. Tyto barevné papíry mají obrovskou moc. Čínské přísloví „zaplatíš i čerta, aby ti roztáčel mlýn,“ je vtipné, ale hlavně říká pravdu, že totiž mocné peníze nemají duši. Bezduché peníze nejsou nic jiného než poletující papírové vlaštovky. Jsou bez života, bez citu a neznají lásku. Za války nebo za přírodní pohromy si za hromadu peněz nekoupíš ani krajíc chleba. Když dojde zboží, peníze ztrácí smysl. Jeho svátost Dalajlama upozornil, že za tvrdě vydělané peníze si dnes mnoho lidí nakonec jen kupuje léky na údržbu zničeného zdraví. Skutečně, peníze život nezaplatí.

Bohužel žádná společnost nemá měřítko pro štěstí. Není tak těžké si za peníze pořídit kamenný domov, stále více ale znepokojují a trápí otázky: Jsme šťastní? Je srdce doma, v nás?

Na internetu najdete články, které učí, jak přijít k penězům. V jednom jsem četla, že se když chováte k penězům hezky, budou na vás také hodné. Jedna známá dokonce vymyslela rituál a promlouvala k bankovkám něžně a přátelsky.  Výsledek prý nebyl nic moc.

Peníze nejsou nositelem hodnoty, jsou jen médiem, jež energii předává. Ten, kdo bere peníze s opovržením, si často stěžuje na prázdnou peněženku. Optimista má rád lidi i věci a mívá vždy dostatek. S jakou emocí svou papírovou vlaštovku vyšleš, s takovou energií se vrátí, jako bumerang. Koneckonců blahobyt začíná od stavu mysli. Někdo to přirovnává k milenci či milence, čím víc po něm toužíte, tím větší drahoty dělá, když jej přestanete brát prioritně, začne sám dotírat. Takové jsou i bezduché vlaštovky.

Podle mistra Konfucia prožívá člověk po třicítce zmatky a bolestivě hledá svůj směr; ve čtyřiceti letech začíná mít jasno a pochopí, co chce; v padesáti letech pozná nebeské předurčení a objeví své životní poslání, proč jsem tady.

Papírové vlaštovky plachtí pěkně, ale daleko nedoletí, vždyť nemají vnitřní motor a nikdy nepoznají směr. Plachtou života v každém věku je zajisté vědomý dech.

Horká a hořká káva

„Půjdeme na kafé, jó?“ Muž, který stál u dveří autobusu, dlouhý telefonát opakovaně uzavíral touto větou. Bylo horké léto. V přeplněném autobusu jsem si představovala, jak asi vypadá osoba na druhé straně „drátu“, podle jeho něžného tónu nejspíše ona, se kterou se ten muž chystá „na kafe“.

Jít s někým na kafe, to zní jako ustálená fráze. Sice ji ve frazeologickém slovníku nenajdete, ale je nepsaným pojmem lidského povědomí. Jedna zkušená dáma vtipně podotkla, že si určitě nedáte kafe s někým jen tak, u dřezu.

Jako cizinka žiji v Čechách řadu let. Některé komunikační nuance se stále snažím pilovat, abych se vyhnula případným rozpakům (i když se již párkrát přihodily). Zdá se, že to kafe souvisí s něčím příjemným. Uděláte si pro sebe čas, který pak strávíte spolu s někým dalším. Jako když se malé děti vydají do cukrárny?

Po dobrém obědě jsme, několik žen, klábosily u kávy. Atmosféra byla letně uvolněná. Někdo pronesl, že ti dnešní chlapi jsou nějací divní. Tichý souhlas. Jsou věčně zaneprázdnění. Nemají čas téměř na nic. A když se je nějaká žena odváží oslovit, tváří se vylekaně, jako kdyby šlo o námluvy.

„Kde je pravá míra, kdy můžete někoho pozvat na kávu, ale opravdu jen na kávu?“ zeptala jsem se zvědavě. „Paní Song,“ pověděla jedna žena, „když vy řeknete chlapovi, že ho zvete na kafe, to fakt musí znamenat, že něco pořádně proberete… :-)“. Všechny přítomné se pobaveně zasmály.

Byla jsem na krátké stáži v Anglii. Jednou se jelo na školní exkurzi. Na zpáteční cestě byli všichni unavení a celý autobus spal. Seděla jsem v chodbičce, vedle bděl mladý brýlatý kluk. Lehce šilhal. Na první pohled působil jako nafoukaný podivín, ale pak jsme se rozmluvili. Pocházel z německého Bavorska, učitel střední školy. Řeč tedy přišla na téma školství. Vyměnili jsme nejdříve čerstvé dojmy o britském školství… Dále jej porovnávali s německým, českým i čínským… Prozradil, že se sebou není spokojen a že potřebuje udělat změnu. „Přemýšlím o minulosti… udělal jsem hodně chyb“.

„Tak s tím něco udělejte.“ Řekla jsem. Odpovídal, že teď při zaměstnání studuje vysokou školu, obor psychoterapie. „A v čem tedy chcete udělat změnu?“ Zeptala jsem se. Po malé odmlce jako by nabral dost odvahy. „Měl jsem vztah…, dodnes toho velmi lituji…“ Měl v očích slzy. „Nechtěl jsem ji vyslechnout. Stěžovala si, že se jí nevěnuji a já jí říkal, že je rozmazlená a musí počkat, až budu mít čas a klid… Někdy jsem na ni i křičel… Teď mám čas a ona ode mne odešla, potkala někoho jiného“.

Vybavil se mi obraz z jednoho klasického westernu. Bandita složil kompliment ženě, kterou tajně miloval, že káva od ní je tak dobrá, „horká… a hořká, jako od mámy“. Tento obraz mě zaujal na tolik, že pokaždé když se dostala řeč na dobrou kávu, vynoří se mi z paměti. I učitel z Bavorska má rád horkou a hořkou kávu? Zapomněla jsem se ho zeptat, jak se jmenuje.