Je sychravo. Zimní čas je přístavem jinové energie. Když je chladno a lezavo, začínají i tlačit jinové emoce, temnější nálady, někdy melancholie, splín a deprese, jindy zklamání, dokonce vztek. Potřebujeme se zabalit do tlusté, chlupaté deky a schoulit se u praskajícího krbu, srkat teplý lahodný čaj …

Je přirozené, že tělo prožívá emoce. Jsou to biologické reakce na změny v přírodě, oteplování a ochlazení, střídání suchého a mokrého počasí nebo větrno. Také to mohou být změny v životě, když se něco povede nebo když se to zvrtne… Emoční jazyk indikuje vnitřní procesy těla, ukazuje stav mysli.

Každý vnitřní orgán s námi komunikuje svým emočním jazykem. Plíce mluví smutkem a melancholií. Játra křičí vztekem. Slezina nám našeptává úzkost a nerozhodnost. Ledviny se uleknou, bojí se strachem. Stav těla je vždy manifestací  všech emočních jazyků. Když se k smutku přidají oslabené ledviny a unavená slezina, tak nás může deptat deprimující nálada.

Emoce prožívá nejen člověk, ale také animální svět. Tuto zkušenost jsem si ověřila nedávno. Dcera z prázdnin přinesla domů křečka. Je to tak milé zvířátko, stal se hned populárním členem rodiny. Získal si mě na první pohled. Prostudovala jsem na internetu vše o křečcích a jejich chovu. Zjistila jsem, že je to skoro můj krajan: pochází ze Sibiře. Dcera mu dala elegantní italské jméno – Pipin, říkáme mu Pipísek.

Je hravý a inteligentní. Je pilný a každý den, když odbije večerka, vyleze z domečku a běhá o závod na kolotoči. Někdy je také náladový. Umí trucovat jako malé dítě. Chodím k němu, sypu mu zrní a povídám si s ním. Asistuji dceři, když ho koupe. Dvakrát mě kousl, poprvé mě to polekalo. Vynadala jsem mu, hned se schoval. Podruhé mi došlo, že mi chtěl jen ukázat, že je hrdý hlodavec,  ve skutečnosti mě škádlil. Tentokrát jsem ho začala chválit, že je borec a tedy je šikovný. Reagoval rozpačitě, dělal, že je mu to jedno, kousal si drápky, pak se začal čistit prackami na tváři, škrabat si kožíšek… Moje lichocení mu viditelně dělalo dobře.

Naše tělo se potřebuje existenciálně zajistit. Fyzické tělo se spokojí s teplem  vášně, jinové nálady zahání voňavá teplá kuchyně a hřející kamna. Máme ale, na rozdíl od zvířecího tvora, něco na víc – za pocitem bezpečí a jistoty se v člověku skrývá vyšší duchovní potenciál – láska. Láska je jangová čchi, slunečná energie. Zhmotňuje se jako teplo,  jako světlo.

Můj kamarád, odborník v oblasti osvětlení, řekl zajímavou věc: když hledali definici pro termín světlo, přikláněli se k jedné z verzí: Světlo je člověk. Skutečně, kdyby nebyl člověk, kdo by přišel na to, že vůbec světlo existuje!

Přišli jsme na svět se světlem. Ke světlu patří laskavé myšlenky a skutky. Svítí a hřeje nás u srdce. Tudy pramení studánka štěstí, občerstvuje za každého počasí.

Napsáno v roce 2013, upraveno v lednu 2021

Dnes je 17. listopadu. Před třemi týdny jsem na Facebooku, také v e-mailech, uveřejnila svou výzvu k meditaci pro zdraví a mír světa. Potěšilo mě, že lidé hned reagovali s přihlášením.

Včera uplynulo 21 dnů a společná meditace se naplnila. Jak probíhala? Jaké jsou její přínosy?  Co je vlastně meditace?

Dnes je slovo „meditace“ slyšet a vidět velmi frekventovaně. Někteří mluví o rozjímání. Jiní o uvolnění a zklidnění. Je tu i povědomí, že jde o relaxaci, nicnedělání…

Jednou v létě jsme s pár přáteli provázeli korejského zenového mistra po Praze. V parku u Vltavy na lavici ležel ušmudlaný spáč. Bylo vidět, že měl vypito. Jeden z nás vtipkoval: „on medituje.“ Všichni se začali pobaveně smát. Když ale uslyšel můj anglický překlad, mnich z Východu přísně odvětil, „he’s not meditating, he’s just drunk“! V češtině to znamená „nemedituje, je jen opilý!“

Pak dodal, že zenová meditace, jako všechny duchovní techniky, jako jóga z Indie, buddhistická učení Tibetu nebo Číny, Japonska či Koreje a celé Asie, mají velmi propracovanou nauku i praktiky. Nauka je jako navigace, spolu s praktikami vytváří živou a plodnou náplň každého meditativního procesu.

Pravá meditace nejen uvolňuje tělo a mysl, také otevírá vědomý stav bytí. Velký zenový čínský mistr, opat Zenového kláštera Donghua v Kantonu, Š´ Wan-sing, píše v trilogii knih o Srdci, že „vědomý stav je stavem vnitřní svobody.“*

K  vědomému stavu se člověk dostane, jen když je napětí ve svalech povolené, energie v těle zprůchodněná. Teprve pak srdce dostane prostor rozkvétat. Čisté vědomí pramení z otevřeného srdce.

Jak poznáme, že byla meditace úspěšná? Zajisté na výsledcích:

Někdo medituje, ale cítí bolesti, potíže s dýcháním, je nervózní, dokonce jeho vztahy s okolím se nezlepšují, ba naopak. To vše signalizuje, že něco v jeho meditaci není v pořádku. Pokud se meditace provádí správně, nejen onen meditující člověk, také jeho okolí vnímají z nitra jeho osoby sálající klid a harmonii. Je spokojenější, trpělivější, chápavější a tolerantnější.

V době, kdy ve světě řádí pandemie, je Evropa opatřením proti nákaze skoro uzavřena. Moje výzva měla ideu, aby si každý účastník sedl do klidu a strávil v samotě alespoň třicet minut denně. Namísto bloumání mezi pocity bezmoci a nejistot, obav a nespokojenosti, si v sobě nastavíme klid či „nejednání“. Věřím, že společné vědomí pro zdraví a mír, s vděčností za život, s sebou nese požehnání. I kdyby nepřineslo zázraky, bude mít meditující člověk uvolněnější svaly, lepší krevní oběh i tlak. Zdravotně, ale především psychicky, je víc v pohodě. Psychická imunita zdraví podpoří a táhne mnohem víc, než ta fyzická. Každý vyváženější člověk je bez hysterie a nervozity, vnáší zdravý rozum do svého okolí.

Svoboda je volba každého jednotlivce. Meditace je o vnitřní svobodě. Ale svoboda tvoří párovou dvojici s řádem. Čím ukázněnější řád ctíš, tím větší svobodu dostaneš. Meditace je mezi-stav. Je stavem mezi nádechem a výdechem, mezi pohybem a klidem. Nádechem vstoupíme, výdechem odcházíme. Je to stav bytí na scéně života.

napsáno 17. 11. 2020

* Trilogie knih o Srdci: Pokorné srdce, Moudré srdce, Svobodné srdce, autor: Š´ Wan-sing, Guangdong, Čína

Narodí se přímo na scéně.

Do světa člověk vstoupí sám.

Jako Slunce, jako Měsíc, vychází a odchází.

Jako vlny v oceánu, přivalí se a zas odtekou.

Podstatou života je samota.

Proto je láska pro život tak nezbytná.

Je odpuštěním, je sdílením.

Život beze sdílení se v karanténu promění.

Lásky je pak marné hledání.

Kdo naslouchá a sdílí, miluje.

Kdo naslouchat a sdílet umí, umí i milovat.

Kdo miluje, bývá milován.

Na podzim roku 2018 jsem dočetla legendárních vyprávění o „zenovému poutníku“, malíři Zheng Taijunovi (Čeng Tchaj-ťünovi).

Nejvíce mě zaujalo toto. Po návratu z Francie, kde měl výstavu, přijel na motorce do svého města. Tím porušil nově vydaný dopravní předpis. Policie ho zavřela do záchytného střediska, mezi narkomany a zloděje. Celých deset dní tam meditoval a recitoval Sútru srdce.

U záchodku našel kus vyhozeného mýdla, tak z něj vyřezal Buddhu. Spoluvězni ho nejdříve měli za blázna. Pak přišel chlapík a opatrně se ho zeptal, jak to dělá, že je pořád tak klidný a vlídný? Odpověděl mu: „když medituji, mé srdce je klidné a vlídné“. Nabídl tomu muži, ať to také zkusí. Vysvětlil mu pár nejzákladnějších věcí o meditaci a sedli si spolu do zenu. Muž se mu pak překvapeně svěřil, že nikdy v životě nepocítil takový blahodárný klid. Dokonce se mu lépe spalo!

Přivedl další muže, poklekli a požádali o vedení. Postupně se přidali další. Když uběhla lhůta k zadržení, bylo řediteli záchytného střediska líto, že zenového mistra, malíře Zhenga (Čenga) musí pustit domů. Meditující „vězně“ dosud ještě nezažil.

Tahle historka mě upřímně rozesmála. A to jsem netušila, že se s ním osobně setkám. Koncem října jsem se vydala do jižních čínských hor na další pobyt zenové meditace.

„Zen“ pochází z čínského slova „chan (čchan) 禅“. Představuje praktiky, pomocí kterých se člověk uvádí do klidu. Vyvinul se z původní přirozené schopnosti člověka uvolňovat mysl. Efektivně rozvíjí duševní potenciál. V písemnictví před vznikem dynastie Qin (Čchin) (221 př. n.l.) se takové praktiky již zmiňují. Ale termín chan (čchan) „禅“ se v čínštině objevil jako fonetický překlad sanskrtského slova „dhyāna” až v pátém století n.l., po příchodu indického mnicha Bodhidhaṛmy. Mistr Bodhidhaṛma do Číny přinesl Buddhovo učení o cestě srdce.

V letech 581－907 za čínských dynastií Sui (Suej) a Tang (Tchang) se hojně cestovalo přes oceán mezi Čínou a Japonskem. Japonští mniši se učili nejen čínské písmo, ale také buddhistickou školu, čínské čchanové myšlení. Dodnes zachoval japonský znak „zen“ svou původní čínskou podobu, tak jako část japonského písma.

Formy čchanové praxe představují především meditační sezení. Číňané tomu lidově říkají „dát se do sedu“. Ale čchanová podstata, v sanskrtu „vipassána“, vyjadřuje být „bez dané formy“.

Cesta vipassána, znamená uvědomění a pozorování. V každodenním životě je všude přítomná. To znamená, že během každé své činnosti, když člověk ví, co právě dělá, pije čaj, jde, zpívá nebo s někým hovoří, je duchem přítomný a oddaný danému okamžiku a činnosti. Jeho srdce se nachází v úplném stavu „čchanového klidu“. Takový klid je úplný, konstruktivní a sjednocující.

Žije pak tělem i duší v úplné jednotě. Efektivita jeho konání je následně vícenásobná. Bezesporu to zvýší jeho kvalitu života.

Básník a spisovatel, jeden z nejvlivnějších katolických autorů 20. století, Thomas Merton (31.01.1915 – 10.12.1968) z amerického státu Kentucky, uvedl, že čínští tchangští čchanoví mistři, zdědili ve skutečnosti taoistické myšlení. Kniha Daodejing (Tao-te-ťing) hned na začátku konstatuje, že metafyzický základ „čchanu“ je „prázdno v naplnění“. Stejně jako to mistr Zhuangzi (Čuang-c´) popsal ve svých spisech „Sed v zapomenutí“, „Půst v srdci“. Uvědoměním si, že princip vesmíru je v dualitě „bytí a nebytí“, se člověk zbaví veškerých úzkosti a utrpení.

Podzim ve střední Evropě napochodoval jako důstojník ve výslužbě. Ve vzduchu poletovalo pár zežloutlých listů. V jihovýchodní Číně však slunce hřálo od rána až do svého západu. Teplý vánek chrastil bambusovými lesy. Z rušného velkoměsta jsem se rychle přesouvala do zelených hor. V horském údolí tam leží areál zenového kláštera Donghua (Tung-chua). Tam právě probíhala výstava tušové malby malíře Zheng Taijuna (Čeng Tchaj-ťüna).

Potkala jsem ho tam nečekaně. Ve výstavní síni kláštera byly vystaveny desítky děl jeho tušové tvorby. Prohlížela jsem si jeho obrazy několikrát. Zůstala jsem dlouho před sérií s názvy Vnitřní hlas, Naplněný tón, Hlas Buddhy, Most k sobě… Jsou to pro mě náměty bytostně blízké. Oslovil mě zezadu.

Byl vlasatý, oblečený v tradičním oděvu: bavlněný bílý svršek, černé široké kalhoty. Nohavice mu visely vysoko nad kotníky a byl bosý. Přesně tak, jak se o něm traduje. Dokonce kvůli tomu, že rád chodí bez bot, ho jednou nenechal mladý mnich v klášteře přenocovat. Myslel si, že je to buď bezdomovec a neřád, nebo šílenec.

Dali jsme se do řeči. Všichni přítomní žasli nad souběhem našich projektů, navzdory našim tak rozličným vyjadřovacím prostředkům.

Já, zpěvačka, žijící a působící v Praze, pracuji s hlasem a dechem. Světlo v hlase je pro duši uvolňující a povznášející.

A on, malíř z jeskyně v čínských horách, pracuje s tuší a papírem. Světlo v tuši otevírá cestu k sobě.

Naše pracovní a životní prostředí se tolik liší, zatímco naše díla se setkávají ve společném prostoru vědomí. Smáli jsme se jako malé děti. Bez ohledu na to, jestli jde o zpívání nebo malování, psaní či tancování. Vědomí světla ve své činnosti každého tvůrce posouvá, aby přesáhl vlastní řemeslo.

Z tvorby Zheng Taijuna (Čeng Tchaj-ťüna) jde obrovská energie. Ta energie je velejemná a zároveň dynamická. Tuš a barvy na papíře jsou jako živé. Jsou z nich slyšet vibrace, tep, dech a tóny. Přímočaře člověka osloví. Promluví až do hloubi srdce.

Jeho malba je plošná, klasická, také vícerozměrně prostorová. Prostorová malba představuje živý tvůrčí proces. Je to zenová meditace v akci. Malíř maluje tělem a srdcem. Malba vzniká před očima diváků. Malíř bytostně prožívá vnitřní duchovní pouť. Proto před jeho dílem mnoho lidí pláče dojetím.

Zheng Taijun (Čeng Tchaj-ťün) nazývá sám sebe „Malujícím cestovatelem“.

V rámci „zenového setkání“ v klášteře jsem byla očitým svědkem jeho zenové performance s flétnistou a hudebním skladatelem Li Zelongem (Li Ce-lungem).

Noční obloha byla temně modrá. Vysoko nad námi zářily hvězdy jako diamant. Velebné ticho v horách občas podkreslil zpěv cvrčků. Na několikametrových rýžových papírech maloval štětcem, velkým jako koště. Běhal a skákal, tančil a pozpěvoval na vibraci tibetské mísy. Zpěv flétny rezonoval v horském údolí. Bylo to něco tak silného, a tak niterného, něžného. Zmizela úzkost, strach, smutek, zloba a zmatek. Dostavila se lehkost a jasno. Byl to blahodárně očistný zážitek.

Bez váhání jsem oba umělce pozvala do Prahy, aby vystoupili na hudebním festivalu Songfest.cz 2019 v dubnu.

Zheng Taijun (Čeng Tchaj-ťün) vyrůstal ve vesnici jako vnuk místního sochaře. Řadu let žil v klášterech. Procestoval svět. Meditoval v poušti, v jeskyních. Pravidelně drží půst a jeho díla vznikají z hlubokého ponoření do meditace, v samotě. Dodnes žije v jeskyni, ve které si zřídil i svůj ateliér.

Odmalička byl přesvědčený, že se narodil, aby maloval. Maloval kapku vody na listech ze spadlých stromů. Maloval pohyb vzduchu a zvuk potoka. Výstup jeho práce obsahuje nejrůznější niterný stav lidského bytí. Názvy obrazů jsou vystihující: Oko moudrosti, Most k sobě, Obrození lásky, Počáteční srdce, Okamžik zenu, Nekonečno, Lotosový svět, Peří srdce, Živý dech, Nevědomí, Vnitřní světlo, Velké jasno, Potenciál, Dokonalý svět a tak dále.

Malující cestovatel Zheng Taijun (Čeng Tchaj-ťün) je skutečným zenovým poutníkem. Jeho cesta pokory a lásky skrz jeho malbu míří přímo k lidskému srdci.

Říká, že „dnes se celý svět bojí znečištění životního prostředí. Ale spíše bychom se měli obávat o znečištěné lidské srdce. Rád bych svou tvorbou přispěl k očistě srdce.“

Sedla jsem si na terasu vesnické taverny. Byl to rohový domek, ležící na nábřežní kolonádě. Seminaristé ji nazvali „Žlutou hospůdkou“. Včera mě sem děvčata zavedla. Na jejich doporučení jsem si dala „musaku“, lilek zapékaný s kousky masa a brambor, se zeleninou a sýrem. Chutnala opravdu „parádně, jako koncert“. Přesto jsem pošilhávala po vedlejším talíři. Ta grilovaná ryba „cypura“, vypadala také lákavě. Dnes, po dopoledním seminárním programu, jsem hned přiběhla. Objednala jsem si i „retsinu“ – řecké pryskyřicové víno.

Podzim je tady. Po kolonádě občas prošel jeden, dva turisté v kraťasech a bundách. Silný, studený vítr mlátil do okna z průhledného plastu, rytmicky to rachotilo. Bůh větru chtěl zřejmě ukázat svou moc. Moře se vzbouřilo a vlny byly vysoké jako patrové domy. V řeckých mediích prý hlásili tsunami. Vítr táhnul ze všech stran, hrnul se z hor a od moře. Jako obří ruka smetl písek z pláže a vynesl jej do vzduchu. Platinově třpytivá zrníčka pak lítala všemi směry. Nebe přitom stále zářilo, bylo vysoké a modré. Ve slunečních paprscích šlehal vítr s pískem, tančili spolu od domu k domu, táhli se ulicemi. Lezli do úst, za límce, zanechávali na kolonádě jemné vlnky pouště.

Uprostřed toho pozoruhodného přírodního dění se naše česká skupina učila techniky dýchání. Zpěv ženských a mužských hlasů zanesl vítr až ke kostelíku z náměstí, „Ta naše písnička česká…“.

Bylo již po jedné, ale taverna byla ještě poloprázdná. Včerejší noc se asi protáhla a ráno se prodloužilo. U okna seděli dva milenci. Jako dvě hrdličky popíjeli z jedné sklenice. Z taverny vyšel stařec. Měl měďově snědou tvář, ošlehanou roky a sluncem. Jeho husté vlasy byly úplně bílé. Byl tu již včera. Seděl s dalšími muži na verandě, klábosili u kávy. Na náš řecký pozdrav kývnul hlavou, s mírným úsměvem. Teď jsem si všimla, že šel o holi, trochu kulhal. Bylo mu sedmdesát, nebo osmdesát let? Těžko říct, kolik. „Kaliméra!“ pozdravila jsem ho. Odpověděl zamumláním a pomalu zamířil ven. Náhle jako by si na něco vzpomněl, zastavil se. Stál u mého stolu. Opatrně se ohnul, asi mu něco spadlo? Řekla jsem si. Natáhl ruku a dlaní lehce přejel bujnou zelenou rostlinu. Pod okapem jich za sebou stálo několik truhlíků. Nechápala jsem, proč to dělal. Poté se narovnal a pomalu se odsunul ke starému fordu pick-up. Ani se ke mně neohlédl. V tu chvíli jsem ucítila nával známé vůně. Jemná a opojná. Lehce sladká vůně, mě obklopila jako květinový záhon. Byla to vůně bazalky. Vzpomněla jsem si na jeho pohyb, v rukou cosi mnul. Byly to čerstvé listy. Byla to pozornost. Tak malá, nenápadná, dokonce jsem si ji nemusela všimnout. Stařec mi ji věnoval s noblesní elegancí. Jako kdyby mi dal květinu. Nádherná vůně se rozplynula ve zpívajícím větru. Vznášela se kolem, rozprostírala se po terase, pomalu odplouvala dál k moři, do hor, ke slunci.

Starý ford byl volně pohozen u trávníku naproti taverně. Stařec seděl v prázdné kabině, vedle sedadla řidiče. Jeho pohled byl natočený k zuřícímu moři. Podřimoval.

Ryba chutnala výtečně. Byla jemně ochucena oreganem. Oregano je v řecké kuchyni velmi běžná bylinka. Pěstuje se i v Česku, říká se jí dobromysl. Oregano chutná lahodně, je to asi tím, že je tak jemné a laskavé?