Osobní tón

Probudila jsem se, v uších mi zněla melodie. Po velké pracovní námaze mi pomáhá dlouhý spánek. Někdy prospím i dvacet hodin v kuse. Bylo sobotní ráno. Sluneční paprsky prosvitly záclonou. Z lesa zpívali ptáci.

Dech přírody v každém čase nabírá jiné tempo a dynamiku. Každý čas má svůj tón. Každé roční období zní jinak. Ranní červánky, večerní soumrak, levandulové pole v horkých dnech, podzimní lesy, zimní hory… každá krajina má svůj tón, který mění intenzitu. .

Kolikrát jsem obdivovala, jak krajinu dolaďuje příroda barvou. Kdo poznal čínskou přírodu, pochopí krásu tradiční čínské tušové malby. Jak se v ní snoubí jemnost s nezkrotnou divokostí. Fascinuje mě velebné pohoří Beskyd, romantický Český ráj, tajemná Šumava. Jsou originálem slavných malířských olejů. Každá země má svůj tón. Je to pulzující čchi mezi zemí a nebem. Rezonuje vzduchem a srdcem člověka. To je síla, která opojí tělo, zbaví napětí. Před dvěma tisíci lety zaslechl Konfucius hudbu ve státu Čchi. Byla natolik silná, že mu „zněla kolem sloupů v domě ještě tři dny“!

Tóny vibrující na podobné frekvenci k sobě ladí. Čchi vyhledává vlnu sobě rovnou. Lidé, kteří mají podobnou čchi, se vzájemně přitahují. Každé bytosti náleží její osobní tón. Osobní tón představuje dominantu celé osobnostní palety. Je hluboce skrytý v nitru, který zazní, když duše promluví.

Taoistická medicína je velmi stará léčebná tradice. Je předchůdcem dnešní čínské medicíny. Zabývá se nejen čchi, životní energií, také funkcí duší v lidském těle a v posmrtném životě člověka. Podle ní nosí člověk v těle „tři duše a sedm duchů“. Sedm duchů žije ve vnitřních orgánech, stará se o psychický stav a emocionální rozpoložení člověka. Tři duše se skrývají v játrech a tvoří duševní esenciální podstatu. Jsou jedna jangová a dvě jinové. Jangová duše představuje původní světelnou esenci, která se po smrti člověka vrátí k vesmírné jednotě. Jinové duše jsou emocionální složky. První jinová duše se stará o myšlení a chování, druhá neblahé návyky a závislosti, neřesti nebo intriky. Ovšem jin je možné proměnit v jang a jang v jin.

„Tři duše a sedm duchů“ tvoří kompletní duševní svět člověka. Rozezní se vždy jako jeden orchestr. Osobní tón v této symfonii zazáří jako první houslista. Ve smutném hráči převažují vnitřní temné jinové emoce. Jeho osobní tón zní bledě, temně nebo nezní vůbec. Ve šťastném hráči dominuje světelný esenciální tón. Člověk pak září optimismem a laskavostí. Těší se z každého konání.

Osobní tón, ať jangový nebo jinový, nelže. Tón jiných lidí nám nemusí vždycky hrát do not. Nejsme-li spolu naladěni, dokáže podráždit. Paradoxní je, že co nám na jiných nejvíce vadí, může být jejich nejvyšší kvalitou. Přišli jako zrcadlo, abychom se učili.

Znala jsem někoho. Přes varovné náznaky známých jsem mu důvěřovala. Protože jsem slyšela jeho vnitřní tón. Byl to bezelstný, dětský hlas. A tak to mezi námi, co do domlouvání i pocitu, fungovalo. V jedné slabé chvíli mě však přemohl názor jiných… A fluidum přestalo proudit. Najednou se změnila v osobu, za jakou jí zlý jazyk měl … Osobní tóny sebe či jiného vytváříme vlastní vírou. Ta se pak promění v naší realitu.

Osoby, kterým na nás záleží, se nám občas ozvou. Telefonem, e-mailem. Někdy se i nečekaně objeví. Někdy také, jako například mně, šeptají do ucha.

Píseň, která mě probudila, patřila jedné mé kamarádce. Neslyšela jsem ji zpívat, ale když se mi v uších začíná její melodie přehrávat, vím, že patří jen jí. Známe se pěknou řadu let. Nejen že je dobrá ve své profesi, je i pohostinná a skvělá kuchařka. Úchvatně vypráví vtipy.

„Víš, jaký je rozdíl mezi masochistou a sadistou? Masochista prosí: muč mě … Sadista krutě odpoví: …nebudu.“ Válely jsme se smíchy. Jako všechny kamarádky, i my jsme se svěřovaly s důvěrnostmi. Vždycky mě pobavil její „rituál“, když jsem se jí chystala s něčím svěřit, začala strašlivě zívat a říkala „Prosím tě, ty něco máš, viď, tak sem s tím.“ Během mnohaletého přátelství jsme se i párkrát „rozladily“. Následovaly chvíle mlčení.

Vztah je zahrada, ať jde o partnerství či přátelství. Copak láska není růže? Jednou se zapomene zalívat, začíná vadnout. Bez vůle a práce by žádný vztah nefungoval. Kdo chce prožívat dobrý vztah, musí se učit být trpělivým zahradníkem. Vyžaduje to někdy také iniciátora, který společné dílo opráší nebo (buď ze stínu nebo do stínu) poposune. V každém případě porozumění je jedinečným ladičem.

Slyším kamarádčinu píseň. Uvědomuji si, že za týden bude mít narozeniny. Zavolám jí. Zajdeme na kávu nebo spíše na víno? Zavolám jí hned.

Papírové vlaštovky

Malé dítě neví, k čemu jsou peníze. Dostane-li do ruky bankovku, roztrhá ji na kousky nebo rovnou strká do pusy, poté ji ještě znechuceně vyplivne a sáhne raději po dudlíku. Batolata se chovají poněkud jemněji, dokážou z barevného papíru skládat vlaštovku. Dospělí u toho vyděšeně křičí: „přestaň, přestaň, vždyť jsou to peníze!“

Peníze jsou pro svět dospělých nepostradatelné. Koupíte za ně rohlík, uhradíte činži, složenky, zaplatíte vzdělání, také si dovolíme velké auto a najdeme na trhu různá úžasná vybavení. Faktem je, že peníze potřebujeme, protože zajišťují naši reálnou existenci.

Na jednom večírku mě kamarádka představila svým přátelům, přitom nešetřila lichotivými slovy, jako inteligentní, úspěšná… Jeden podnikatel se mě zeptal:

„Kolik ročně vyděláváš?“ A já řekla nějaký souhrn.

„Tomu říkáte úspěch?“ Poznamenal s lehkým úšklebkem.

Že člověk nemusí mít víc, než potřebuje, jej nezajímalo. Nezajímá to spoustu lidí, protože peníze ovládají oficiální společnost, a tak se přirozeně staly oficiálním měřítkem úrovně lidské existence na tomto světě. Vznikly tím různé společenské vrstvy, VIP kluby, kam chodí lidé s příjmem nad jistou sumou.

Co je to podstatné u peněz? Jsou náhražkou hodnoty, oběživem. Zpočátku to byly mušličky, potom zlato, stříbro, dále kovové mince, pak papírové bankovky a šeková knížka. Tyto barevné papíry mají obrovskou moc. Čínské přísloví „zaplatíš i čerta, aby ti roztáčel mlýn,“ je vtipné, ale hlavně říká pravdu, že totiž mocné peníze nemají duši. Bezduché peníze nejsou nic jiného než poletující papírové vlaštovky. Jsou bez života, bez citu a neznají lásku. Za války nebo za přírodní pohromy si za hromadu peněz nekoupíš ani krajíc chleba. Když dojde zboží, peníze ztrácí smysl. Jeho svátost Dalajlama upozornil, že za tvrdě vydělané peníze si dnes mnoho lidí nakonec jen kupuje léky na údržbu zničeného zdraví. Skutečně, peníze život nezaplatí.

Bohužel žádná společnost nemá měřítko pro štěstí. Není tak těžké si za peníze pořídit kamenný domov, stále více ale znepokojují a trápí otázky: Jsme šťastní? Je srdce doma, v nás?

Na internetu najdete články, které učí, jak přijít k penězům. V jednom jsem četla, že se když chováte k penězům hezky, budou na vás také hodné. Jedna známá dokonce vymyslela rituál a promlouvala k bankovkám něžně a přátelsky.  Výsledek prý nebyl nic moc.

Peníze nejsou nositelem hodnoty, jsou jen médiem, jež energii předává. Ten, kdo bere peníze s opovržením, si často stěžuje na prázdnou peněženku. Optimista má rád lidi i věci a mívá vždy dostatek. S jakou emocí svou papírovou vlaštovku vyšleš, s takovou energií se vrátí, jako bumerang. Koneckonců blahobyt začíná od stavu mysli. Někdo to přirovnává k milenci či milence, čím víc po něm toužíte, tím větší drahoty dělá, když jej přestanete brát prioritně, začne sám dotírat. Takové jsou i bezduché vlaštovky.

Podle mistra Konfucia prožívá člověk po třicítce zmatky a bolestivě hledá svůj směr; ve čtyřiceti letech začíná mít jasno a pochopí, co chce; v padesáti letech pozná nebeské předurčení a objeví své životní poslání, proč jsem tady.

Papírové vlaštovky plachtí pěkně, ale daleko nedoletí, vždyť nemají vnitřní motor a nikdy nepoznají směr. Plachtou života v každém věku je zajisté vědomý dech.

Horká a hořká káva

„Půjdeme na kafé, jó?“ Muž, který stál u dveří autobusu, dlouhý telefonát opakovaně uzavíral touto větou. Bylo horké léto. V přeplněném autobusu jsem si představovala, jak asi vypadá osoba na druhé straně „drátu“, podle jeho něžného tónu nejspíše ona, se kterou se ten muž chystá „na kafe“.

Jít s někým na kafe, to zní jako ustálená fráze. Sice ji ve frazeologickém slovníku nenajdete, ale je nepsaným pojmem lidského povědomí. Jedna zkušená dáma vtipně podotkla, že si určitě nedáte kafe s někým jen tak, u dřezu.

Jako cizinka žiji v Čechách řadu let. Některé komunikační nuance se stále snažím pilovat, abych se vyhnula případným rozpakům (i když se již párkrát přihodily). Zdá se, že to kafe souvisí s něčím příjemným. Uděláte si pro sebe čas, který pak strávíte spolu s někým dalším. Jako když se malé děti vydají do cukrárny?

Po dobrém obědě jsme, několik žen, klábosily u kávy. Atmosféra byla letně uvolněná. Někdo pronesl, že ti dnešní chlapi jsou nějací divní. Tichý souhlas. Jsou věčně zaneprázdnění. Nemají čas téměř na nic. A když se je nějaká žena odváží oslovit, tváří se vylekaně, jako kdyby šlo o námluvy.

„Kde je pravá míra, kdy můžete někoho pozvat na kávu, ale opravdu jen na kávu?“ zeptala jsem se zvědavě. „Paní Song,“ pověděla jedna žena, „když vy řeknete chlapovi, že ho zvete na kafe, to fakt musí znamenat, že něco pořádně proberete… :-)“. Všechny přítomné se pobaveně zasmály.

Byla jsem na krátké stáži v Anglii. Jednou se jelo na školní exkurzi. Na zpáteční cestě byli všichni unavení a celý autobus spal. Seděla jsem v chodbičce, vedle bděl mladý brýlatý kluk. Lehce šilhal. Na první pohled působil jako nafoukaný podivín, ale pak jsme se rozmluvili. Pocházel z německého Bavorska, učitel střední školy. Řeč tedy přišla na téma školství. Vyměnili jsme nejdříve čerstvé dojmy o britském školství… Dále jej porovnávali s německým, českým i čínským… Prozradil, že se sebou není spokojen a že potřebuje udělat změnu. „Přemýšlím o minulosti… udělal jsem hodně chyb“.

„Tak s tím něco udělejte.“ Řekla jsem. Odpovídal, že teď při zaměstnání studuje vysokou školu, obor psychoterapie. „A v čem tedy chcete udělat změnu?“ Zeptala jsem se. Po malé odmlce jako by nabral dost odvahy. „Měl jsem vztah…, dodnes toho velmi lituji…“ Měl v očích slzy. „Nechtěl jsem ji vyslechnout. Stěžovala si, že se jí nevěnuji a já jí říkal, že je rozmazlená a musí počkat, až budu mít čas a klid… Někdy jsem na ni i křičel… Teď mám čas a ona ode mne odešla, potkala někoho jiného“.

Vybavil se mi obraz z jednoho klasického westernu. Bandita složil kompliment ženě, kterou tajně miloval, že káva od ní je tak dobrá, „horká… a hořká, jako od mámy“. Tento obraz mě zaujal na tolik, že pokaždé když se dostala řeč na dobrou kávu, vynoří se mi z paměti. I učitel z Bavorska má rád horkou a hořkou kávu? Zapomněla jsem se ho zeptat, jak se jmenuje.