Horká a hořká káva

„Půjdeme na kafé, jó?“ Muž, který stál u dveří autobusu, dlouhý telefonát opakovaně uzavíral touto větou. Bylo horké léto. V přeplněném autobusu jsem si představovala, jak asi vypadá osoba na druhé straně „drátu“, podle jeho něžného tónu nejspíše ona, se kterou se ten muž chystá „na kafe“.

Jít s někým na kafe, to zní jako ustálená fráze. Sice ji ve frazeologickém slovníku nenajdete, ale je nepsaným pojmem lidského povědomí. Jedna zkušená dáma vtipně podotkla, že si určitě nedáte kafe s někým jen tak, u dřezu.

Jako cizinka žiji v Čechách řadu let. Některé komunikační nuance se stále snažím pilovat, abych se vyhnula případným rozpakům (i když se již párkrát přihodily). Zdá se, že to kafe souvisí s něčím příjemným. Uděláte si pro sebe čas, který pak strávíte spolu s někým dalším. Jako když se malé děti vydají do cukrárny?

Po dobrém obědě jsme, několik žen, klábosily u kávy. Atmosféra byla letně uvolněná. Někdo pronesl, že ti dnešní chlapi jsou nějací divní. Tichý souhlas. Jsou věčně zaneprázdnění. Nemají čas téměř na nic. A když se je nějaká žena odváží oslovit, tváří se vylekaně, jako kdyby šlo o námluvy.

„Kde je pravá míra, kdy můžete někoho pozvat na kávu, ale opravdu jen na kávu?“ zeptala jsem se zvědavě. „Paní Song,“ pověděla jedna žena, „když vy řeknete chlapovi, že ho zvete na kafe, to fakt musí znamenat, že něco pořádně proberete… :-)“. Všechny přítomné se pobaveně zasmály.

Byla jsem na krátké stáži v Anglii. Jednou se jelo na školní exkurzi. Na zpáteční cestě byli všichni unavení a celý autobus spal. Seděla jsem v chodbičce, vedle bděl mladý brýlatý kluk. Lehce šilhal. Na první pohled působil jako nafoukaný podivín, ale pak jsme se rozmluvili. Pocházel z německého Bavorska, učitel střední školy. Řeč tedy přišla na téma školství. Vyměnili jsme nejdříve čerstvé dojmy o britském školství… Dále jej porovnávali s německým, českým i čínským… Prozradil, že se sebou není spokojen a že potřebuje udělat změnu. „Přemýšlím o minulosti… udělal jsem hodně chyb“.

„Tak s tím něco udělejte.“ Řekla jsem. Odpovídal, že teď při zaměstnání studuje vysokou školu, obor psychoterapie. „A v čem tedy chcete udělat změnu?“ Zeptala jsem se. Po malé odmlce jako by nabral dost odvahy. „Měl jsem vztah…, dodnes toho velmi lituji…“ Měl v očích slzy. „Nechtěl jsem ji vyslechnout. Stěžovala si, že se jí nevěnuji a já jí říkal, že je rozmazlená a musí počkat, až budu mít čas a klid… Někdy jsem na ni i křičel… Teď mám čas a ona ode mne odešla, potkala někoho jiného“.

Vybavil se mi obraz z jednoho klasického westernu. Bandita složil kompliment ženě, kterou tajně miloval, že káva od ní je tak dobrá, „horká… a hořká, jako od mámy“. Tento obraz mě zaujal na tolik, že pokaždé když se dostala řeč na dobrou kávu, vynoří se mi z paměti. I učitel z Bavorska má rád horkou a hořkou kávu? Zapomněla jsem se ho zeptat, jak se jmenuje.