Papírové vlaštovky

Malé dítě neví, k čemu jsou peníze. Dostane-li do ruky bankovku, roztrhá ji na kousky nebo rovnou strká do pusy, poté ji ještě znechuceně vyplivne a sáhne raději po dudlíku. Batolata se chovají poněkud jemněji, dokážou z barevného papíru skládat vlaštovku. Dospělí u toho vyděšeně křičí: „přestaň, přestaň, vždyť jsou to peníze!“

Peníze jsou pro svět dospělých nepostradatelné. Koupíte za ně rohlík, uhradíte činži, složenky, zaplatíte vzdělání, také si dovolíme velké auto a najdeme na trhu různá úžasná vybavení. Faktem je, že peníze potřebujeme, protože zajišťují naši reálnou existenci.

Na jednom večírku mě kamarádka představila svým přátelům, přitom nešetřila lichotivými slovy, jako inteligentní, úspěšná… Jeden podnikatel se mě zeptal:

„Kolik ročně vyděláváš?“ A já řekla nějaký souhrn.

„Tomu říkáte úspěch?“ Poznamenal s lehkým úšklebkem.

Že člověk nemusí mít víc, než potřebuje, jej nezajímalo. Nezajímá to spoustu lidí, protože peníze ovládají oficiální společnost, a tak se přirozeně staly oficiálním měřítkem úrovně lidské existence na tomto světě. Vznikly tím různé společenské vrstvy, VIP kluby, kam chodí lidé s příjmem nad jistou sumou.

Co je to podstatné u peněz? Jsou náhražkou hodnoty, oběživem. Zpočátku to byly mušličky, potom zlato, stříbro, dále kovové mince, pak papírové bankovky a šeková knížka. Tyto barevné papíry mají obrovskou moc. Čínské přísloví „zaplatíš i čerta, aby ti roztáčel mlýn,“ je vtipné, ale hlavně říká pravdu, že totiž mocné peníze nemají duši. Bezduché peníze nejsou nic jiného než poletující papírové vlaštovky. Jsou bez života, bez citu a neznají lásku. Za války nebo za přírodní pohromy si za hromadu peněz nekoupíš ani krajíc chleba. Když dojde zboží, peníze ztrácí smysl. Jeho svátost Dalajlama upozornil, že za tvrdě vydělané peníze si dnes mnoho lidí nakonec jen kupuje léky na údržbu zničeného zdraví. Skutečně, peníze život nezaplatí.

Bohužel žádná společnost nemá měřítko pro štěstí. Není tak těžké si za peníze pořídit kamenný domov, stále více ale znepokojují a trápí otázky: Jsme šťastní? Je srdce doma, v nás?

Na internetu najdete články, které učí, jak přijít k penězům. V jednom jsem četla, že se když chováte k penězům hezky, budou na vás také hodné. Jedna známá dokonce vymyslela rituál a promlouvala k bankovkám něžně a přátelsky.  Výsledek prý nebyl nic moc.

Peníze nejsou nositelem hodnoty, jsou jen médiem, jež energii předává. Ten, kdo bere peníze s opovržením, si často stěžuje na prázdnou peněženku. Optimista má rád lidi i věci a mívá vždy dostatek. S jakou emocí svou papírovou vlaštovku vyšleš, s takovou energií se vrátí, jako bumerang. Koneckonců blahobyt začíná od stavu mysli. Někdo to přirovnává k milenci či milence, čím víc po něm toužíte, tím větší drahoty dělá, když jej přestanete brát prioritně, začne sám dotírat. Takové jsou i bezduché vlaštovky.

Podle mistra Konfucia prožívá člověk po třicítce zmatky a bolestivě hledá svůj směr; ve čtyřiceti letech začíná mít jasno a pochopí, co chce; v padesáti letech pozná nebeské předurčení a objeví své životní poslání, proč jsem tady.

Papírové vlaštovky plachtí pěkně, ale daleko nedoletí, vždyť nemají vnitřní motor a nikdy nepoznají směr. Plachtou života v každém věku je zajisté vědomý dech.