Popeláři

Náhodně jsem vešla do kuchyňky, dva pánové právě rozebírali téma. Životní dilema: rád bych dělal to, co mě baví, ale to, co mě baví, mě zase neuživí, tak co tedy s tím? Nalila jsem si kávu a tiše odtamtud zmizela.

Ráno pod oknem v tiché ulici byl najednou slyšet známý rámus. Přijeli popeláři. Stroj a kontejnery o sebe narážejí a vydávají oslavný zvuk jako ohňostroj. Čtyřletý chlapec Davídek rád postával u okna a soustředěně pozoroval, jak popeláři pracují. Když naložili  veškerý komunální odpad do svého obrovského auta, chlapi zapískli a elegantně naskočili na zadní část náklaďáku, chytili se železného žebříku upevněného na něj a odjeli, v ulici se náraz obnovilo ticho.

Davídek prohlásil, že až bude velký, rád by se stal popelářem. I když to vyznělo jako naivní dětská fantazie, dnes kosmonaut, zítra taxikář, přesto maminka ucítila obavu, moje dítě přece bude mít na víc.

Tchaj-wanská spisovatelka San-mao v jedné ze svých knih líčila, jak školní slohovou prací šokovala paní učitelku. Na téma Můj sen, psala, že až bude velká, buď se bude volně toulat po světě, nebo alespoň bude sběračem po smetištích. hlavně, aby se mohla volně toulat. Nakonec se stala „toulající“ spisovatelkou. Procestovala svět a napsala stovky cestopisných knih s autentickým osobním vyprávěním. Některé její příběhy jsou až mystické.

Sny se vyjasňují, ale potom naráží na tvrdou realitu. Nejdříve ty velké sny, stát se prezidentem, velkou hvězdou. Pak přichází čas, kdy si člověk uvědomuje, že prezident, nebo hvězda mají možná mnoho nadbytku, ale čím větší záře je obklopuje, tím větší omezení prožívají, až oslňující životní role pohltí vlastní existenci. Vypadá to, že sny a realita jsou k sobě ve vzájemném poměru jako voda a oheň. Buď sen, který mi vyhovuje, nebo realita, která mi příjemné snění rozbíjí. Jako voda a oheň, vzájemně se vylučují.

Mýlíme se. Zemská čchi je voda stoupající nahoru, nebeská čchi je oheň sálající na zemi. Žijeme v souladu s cyklem vody a ohně. Sen je zárodek reality, realita je půda pro vyklíčení rostliny, aby rostla a rozkvetla k hojnosti.

Zpívám od dětství. Ve škole, na soutěžích, doma před hosty, také na malých a velkých pódiích. Zpívání se nejdříve dlouho trénovalo, pak se stalo řemeslem, postupně se propojilo s životem. Dávný dětský sen se mnou dokonce laškuje: Chci zpívat v baru… ležérně, volně bez očekávání potlesku, bez obavy z posuzování. Jen tak si zpívat. Když jsem toto dokázala vyřknout, lidé žasli… “Dyť to není nic těžkýho“!  Mají pravdu. Jen to udělej.

 

Napsáno v roce 2015, upraveno 18.12. 2020