Stařec a moře

Sedla jsem si na terasu vesnické taverny. Byl to rohový domek, ležící na nábřežní kolonádě. Seminaristé ji nazvali „Žlutou hospůdkou“. Včera mě sem děvčata zavedla. Na jejich doporučení jsem si dala „musaku“, lilek zapékaný s kousky masa a brambor, se zeleninou a sýrem. Chutnala opravdu „parádně, jako koncert“. Přesto jsem pošilhávala po vedlejším talíři. Ta grilovaná ryba „cypura“, vypadala také lákavě. Dnes, po dopoledním seminárním programu, jsem hned přiběhla. Objednala jsem si i „retsinu“ – řecké pryskyřicové víno.

 

Podzim je tady. Po kolonádě občas prošel jeden, dva turisté v kraťasech a bundách. Silný, studený vítr mlátil do okna z průhledného plastu, rytmicky to rachotilo. Bůh větru chtěl zřejmě ukázat svou moc. Moře se vzbouřilo a vlny byly vysoké jako patrové domy. V řeckých mediích prý hlásili tsunami. Vítr táhnul ze všech stran, hrnul se z hor a od moře. Jako obří ruka smetl písek z pláže a vynesl jej do vzduchu. Platinově třpytivá zrníčka pak lítala všemi směry. Nebe přitom stále zářilo, bylo vysoké a modré. Ve slunečních paprscích šlehal vítr s pískem, tančili spolu od domu k domu, táhli se ulicemi. Lezli do úst, za límce, zanechávali na kolonádě jemné vlnky pouště.

Uprostřed toho pozoruhodného přírodního dění se naše česká skupina učila techniky dýchání. Zpěv ženských a mužských hlasů zanesl vítr až ke kostelíku z náměstí, „Ta naše písnička česká…“.

 

Bylo již po jedné, ale taverna byla ještě poloprázdná. Včerejší noc se asi protáhla a ráno se prodloužilo. U okna seděli dva milenci. Jako dvě hrdličky popíjeli z jedné sklenice. Z taverny vyšel stařec. Měl měďově snědou tvář, ošlehanou roky a sluncem. Jeho husté vlasy byly úplně bílé. Byl tu již včera. Seděl s dalšími muži na verandě, klábosili u kávy. Na náš řecký pozdrav kývnul hlavou, s mírným úsměvem. Teď jsem si všimla, že šel o holi, trochu kulhal. Bylo mu sedmdesát, nebo osmdesát let? Těžko říct, kolik. „Kaliméra!“ pozdravila jsem ho. Odpověděl zamumláním a pomalu zamířil ven. Náhle jako by si na něco vzpomněl, zastavil se. Stál u mého stolu. Opatrně se ohnul, asi mu něco spadlo? Řekla jsem si. Natáhl ruku a dlaní lehce přejel bujnou zelenou rostlinu. Pod okapem jich za sebou stálo několik truhlíků. Nechápala jsem, proč to dělal. Poté se narovnal a pomalu se odsunul ke starému fordu pick-up. Ani se ke mně neohlédl. V tu chvíli jsem ucítila nával známé vůně. Jemná a opojná. Lehce sladká vůně, mě obklopila jako květinový záhon. Byla to vůně bazalky. Vzpomněla jsem si na jeho pohyb, v rukou cosi mnul. Byly to čerstvé listy. Byla to pozornost. Tak malá, nenápadná, dokonce jsem si ji nemusela všimnout. Stařec mi ji věnoval s noblesní elegancí. Jako kdyby mi dal květinu. Nádherná vůně se rozplynula ve zpívajícím větru. Vznášela se kolem, rozprostírala se po terase, pomalu odplouvala dál k moři, do hor, ke slunci.

Starý ford byl volně pohozen u trávníku naproti taverně. Stařec seděl v prázdné kabině, vedle sedadla řidiče. Jeho pohled byl natočený k zuřícímu moři. Podřimoval.

 

Ryba chutnala výtečně. Byla jemně ochucena oreganem. Oregano je v řecké kuchyni velmi běžná bylinka. Pěstuje se i v Česku, říká se jí dobromysl. Oregano chutná lahodně, je to asi tím, že je tak jemné a laskavé?