Zen, hlas srdce

Na podzim roku 2018 jsem dočetla legendárních vyprávění o „zenovému poutníku“, malíři Zheng Taijunovi (Čeng Tchaj-ťünovi).

Nejvíce mě zaujalo toto. Po návratu z Francie, kde měl výstavu, přijel na motorce do svého města. Tím porušil nově vydaný dopravní předpis. Policie ho zavřela do záchytného střediska, mezi narkomany a zloděje. Celých deset dní tam meditoval a recitoval Sútru srdce.

U záchodku našel kus vyhozeného mýdla, tak z něj vyřezal Buddhu. Spoluvězni ho nejdříve měli za blázna. Pak přišel chlapík a opatrně se ho zeptal, jak to dělá, že je pořád tak klidný a vlídný? Odpověděl mu: „když medituji, mé srdce je klidné a vlídné“. Nabídl tomu muži, ať to také zkusí. Vysvětlil mu pár nejzákladnějších věcí o meditaci a sedli si spolu do zenu. Muž se mu pak překvapeně svěřil, že nikdy v životě nepocítil takový blahodárný klid. Dokonce se mu lépe spalo!

Přivedl další muže, poklekli a požádali o vedení. Postupně se přidali další. Když uběhla lhůta k zadržení, bylo řediteli záchytného střediska líto, že zenového mistra, malíře Zhenga (Čenga) musí pustit domů. Meditující „vězně“ dosud ještě nezažil.

Tahle historka mě upřímně rozesmála. A to jsem netušila, že se s ním osobně setkám. Koncem října jsem se vydala do jižních čínských hor na další pobyt zenové meditace.

„Zen“ pochází z čínského slova „chan (čchan) 禅“. Představuje praktiky, pomocí kterých se člověk uvádí do klidu. Vyvinul se z původní přirozené schopnosti člověka uvolňovat mysl. Efektivně rozvíjí duševní potenciál. V písemnictví před vznikem dynastie Qin (Čchin) (221 př. n.l.) se takové praktiky již zmiňují. Ale termín chan (čchan) „禅“ se v čínštině objevil jako fonetický překlad sanskrtského slova „dhyāna” až v pátém století n.l., po příchodu indického mnicha Bodhidhaṛmy. Mistr Bodhidhaṛma do Číny přinesl Buddhovo učení o cestě srdce.

V letech 581－907 za čínských dynastií Sui (Suej) a Tang (Tchang) se hojně cestovalo přes oceán mezi Čínou a Japonskem. Japonští mniši se učili nejen čínské písmo, ale také buddhistickou školu, čínské čchanové myšlení. Dodnes zachoval japonský znak „zen“ svou původní čínskou podobu, tak jako část japonského písma.

Formy čchanové praxe představují především meditační sezení. Číňané tomu lidově říkají „dát se do sedu“. Ale čchanová podstata, v sanskrtu „vipassána“, vyjadřuje být „bez dané formy“.

Cesta vipassána, znamená uvědomění a pozorování. V každodenním životě je všude přítomná. To znamená, že během každé své činnosti, když člověk ví, co právě dělá, pije čaj, jde, zpívá nebo s někým hovoří, je duchem přítomný a oddaný danému okamžiku a činnosti. Jeho srdce se nachází v úplném stavu „čchanového klidu“. Takový klid je úplný, konstruktivní a sjednocující.

Žije pak tělem i duší v úplné jednotě. Efektivita jeho konání je následně vícenásobná. Bezesporu to zvýší jeho kvalitu života.

Básník a spisovatel, jeden z nejvlivnějších katolických autorů 20. století, Thomas Merton (31.01.1915 – 10.12.1968) z amerického státu Kentucky, uvedl, že čínští tchangští čchanoví mistři, zdědili ve skutečnosti taoistické myšlení. Kniha Daodejing (Tao-te-ťing) hned na začátku konstatuje, že metafyzický základ „čchanu“ je „prázdno v naplnění“. Stejně jako to mistr Zhuangzi (Čuang-c´) popsal ve svých spisech „Sed v zapomenutí“, „Půst v srdci“. Uvědoměním si, že princip vesmíru je v dualitě „bytí a nebytí“, se člověk zbaví veškerých úzkosti a utrpení.

Podzim ve střední Evropě napochodoval jako důstojník ve výslužbě. Ve vzduchu poletovalo pár zežloutlých listů. V jihovýchodní Číně však slunce hřálo od rána až do svého západu. Teplý vánek chrastil bambusovými lesy. Z rušného velkoměsta jsem se rychle přesouvala do zelených hor. V horském údolí tam leží areál zenového kláštera Donghua (Tung-chua). Tam právě probíhala výstava tušové malby malíře Zheng Taijuna (Čeng Tchaj-ťüna).

Potkala jsem ho tam nečekaně. Ve výstavní síni kláštera byly vystaveny desítky děl jeho tušové tvorby. Prohlížela jsem si jeho obrazy několikrát. Zůstala jsem dlouho před sérií s názvy Vnitřní hlas, Naplněný tón, Hlas Buddhy, Most k sobě… Jsou to pro mě náměty bytostně blízké. Oslovil mě zezadu.

Byl vlasatý, oblečený v tradičním oděvu: bavlněný bílý svršek, černé široké kalhoty. Nohavice mu visely vysoko nad kotníky a byl bosý. Přesně tak, jak se o něm traduje. Dokonce kvůli tomu, že rád chodí bez bot, ho jednou nenechal mladý mnich v klášteře přenocovat. Myslel si, že je to buď bezdomovec a neřád, nebo šílenec.

Dali jsme se do řeči. Všichni přítomní žasli nad souběhem našich projektů, navzdory našim tak rozličným vyjadřovacím prostředkům.

Já, zpěvačka, žijící a působící v Praze, pracuji s hlasem a dechem. Světlo v hlase je pro duši uvolňující a povznášející.

A on, malíř z jeskyně v čínských horách, pracuje s tuší a papírem. Světlo v tuši otevírá cestu k sobě.

Naše pracovní a životní prostředí se tolik liší, zatímco naše díla se setkávají ve společném prostoru vědomí. Smáli jsme se jako malé děti. Bez ohledu na to, jestli jde o zpívání nebo malování, psaní či tancování. Vědomí světla ve své činnosti každého tvůrce posouvá, aby přesáhl vlastní řemeslo.

Z tvorby Zheng Taijuna (Čeng Tchaj-ťüna) jde obrovská energie. Ta energie je velejemná a zároveň dynamická. Tuš a barvy na papíře jsou jako živé. Jsou z nich slyšet vibrace, tep, dech a tóny. Přímočaře člověka osloví. Promluví až do hloubi srdce.

Jeho malba je plošná, klasická, také vícerozměrně prostorová. Prostorová malba představuje živý tvůrčí proces. Je to zenová meditace v akci. Malíř maluje tělem a srdcem. Malba vzniká před očima diváků. Malíř bytostně prožívá vnitřní duchovní pouť. Proto před jeho dílem mnoho lidí pláče dojetím.

Zheng Taijun (Čeng Tchaj-ťün) nazývá sám sebe „Malujícím cestovatelem“.

V rámci „zenového setkání“ v klášteře jsem byla očitým svědkem jeho zenové performance s flétnistou a hudebním skladatelem Li Zelongem (Li Ce-lungem).

Noční obloha byla temně modrá. Vysoko nad námi zářily hvězdy jako diamant. Velebné ticho v horách občas podkreslil zpěv cvrčků. Na několikametrových rýžových papírech maloval štětcem, velkým jako koště. Běhal a skákal, tančil a pozpěvoval na vibraci tibetské mísy. Zpěv flétny rezonoval v horském údolí. Bylo to něco tak silného, a tak niterného, něžného. Zmizela úzkost, strach, smutek, zloba a zmatek. Dostavila se lehkost a jasno. Byl to blahodárně očistný zážitek.

Bez váhání jsem oba umělce pozvala do Prahy, aby vystoupili na hudebním festivalu Songfest.cz 2019 v dubnu.

Zheng Taijun (Čeng Tchaj-ťün) vyrůstal ve vesnici jako vnuk místního sochaře. Řadu let žil v klášterech. Procestoval svět. Meditoval v poušti, v jeskyních. Pravidelně drží půst a jeho díla vznikají z hlubokého ponoření do meditace, v samotě. Dodnes žije v jeskyni, ve které si zřídil i svůj ateliér.

Odmalička byl přesvědčený, že se narodil, aby maloval. Maloval kapku vody na listech ze spadlých stromů. Maloval pohyb vzduchu a zvuk potoka. Výstup jeho práce obsahuje nejrůznější niterný stav lidského bytí. Názvy obrazů jsou vystihující: Oko moudrosti, Most k sobě, Obrození lásky, Počáteční srdce, Okamžik zenu, Nekonečno, Lotosový svět, Peří srdce, Živý dech, Nevědomí, Vnitřní světlo, Velké jasno, Potenciál, Dokonalý svět a tak dále.

Malující cestovatel Zheng Taijun (Čeng Tchaj-ťün) je skutečným zenovým poutníkem. Jeho cesta pokory a lásky skrz jeho malbu míří přímo k lidskému srdci.

Říká, že „dnes se celý svět bojí znečištění životního prostředí. Ale spíše bychom se měli obávat o znečištěné lidské srdce. Rád bych svou tvorbou přispěl k očistě srdce.“