Samota a souznění

Jednou, po dlouhém společenském formálním setkání, jsem zatoužila po procházce v osamění.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se mě moje kamarádka, šéfredaktorka časopisu. Upřímně, nehodilo se mi to. Zažertovala jsem: „Pokud ti nebude vadit, že se mnou budeš mlčet…“ Bez váhání odpověděla: „Dobře, budeme spolu mlčet.“ A šly jsme mlčky ulicemi, polní cestou, kolem hřbitova a dál. Nakonec nás přemohla chuť a rozpovídaly jsme se. Byla to jedna z nejjiskrnějších procházek, které jsem zažila.

Je pořád tolik věcí, které může člověk dělat sám, bohudíky. Sami jíme, sami se oblékáme, sami dýcháme a sami tvoříme. Ale sám člověk dílo nevytváří. Uvaříte-li dobrotu, kdo to bude jíst? Zazpíváte-li píseň, kdo ji bude poslouchat?  Přijdete-li na moudrou myšlenku, kdo jí porozumí? Copak může někdo sám zplodit dítě? Samota je kousek ticha v nitru, je darem přírody. Zazáří, když se sdílí.

 

Napsáno v roce 2011